Ondřej Kavan je herec, dabér, divadelník, ale také člověk, který se během covidu nečekaně ocitl za kávovarem. Z malé kavárny JOJOkava postupně vznikl nápad na vlastní nápoj, který dnes dostává jméno QINO. Jeho cesta ale nebyla přímá – vedla přes starou Avii, stovky hodin práce, experimentování s kávou, tonikem, balsamikem a pomerančem, několik nepovedených výrobních várek i spoustu náhod, kterým sám vlastně nevěří. Povídali jsme si o tom, jak se z herce stal kavárník, proč má QINIO „pátý element“, co znamená 21 gramů lásky a proč je pro něj ze všech životních rolí nejdůležitější ta otcovská.

 

Ondřeji, začněme úplně od začátku. Jak jste se vlastně od herectví dostal ke gastru?

Za to může tak trochu covid. (smích)

Během lockdownu spousta lidí, hlavně podnikatelů, ze dne na den přišla o práci i zakázky. U umělců na volné noze to bylo ještě výraznější. Když se ze dne na den zastaví práce, zastaví se příjem a vy najednou nevíte, z čeho budete žít.

Já jsem se tehdy snažil nějak fungovat. Třeba Adolf Zika mě oslovil, jestli bych nechtěl projet republiku s kameramanem a dělat rozhovory s lidmi o covidu. Za pět dní jsme najeli asi 2 500 kilometrů. Natáčeli jsme různé příběhy, zkušenosti lidí, co se dělo.

A potom jsem třeba dělal i takový nouzový dětský tábor. Měl jsem tam asi deset dětí, vařili jsme v kotlíku, učili se táborové věci… Takže jsem se snažil dělat, co šlo.

A kde se v tom všem vzala kavárna?

To je právě ta náhoda. Nebo nenáhoda. (smích)

Moje partnerka (Josefína Nesvadbová) přišla s nápadem koupit nějaký starý „konibus“, tedy dodávku na převoz koní a udělat z ní kavárnu. Na JOJOranchi – to je místo, kde má žena provozuje jezdecké kurzy pro děti totiž chodili lidé, hlavně maminky, které tam čekaly na děti a neměli si pořádně kam sednout. Chyběla tam možnost dát si dobrou kávu.

Josefína mě vlastně postavila před hotovou věc. Jednou večer povídá. Pojď se podívat, tohle je pěknej „konibus“- (byla to stará Avie Furgon 21, předělaná na převoz koní, spíše poníků) – a s majitelem jsem mluvila,  ve středu nás očekává. Co jsem na to měl říct? Nezmohl jsem se ani na slovo, jen mi padla brada. Majitel – Ludvík byl z našeho nápadu nadšenej a začal nám fandit.

Josefína tu Avii, bez mého vědomí koupila a jedno odpoledne ji Ludvík přivezl. Já na to koukal jak tele na nový vrata. (smích) Co s tím budu dělat? A  Josefína povídá - „no, to je na Tobě, ale já chci dobrý kafe, tak se snaž a fofrem!“ (smích).

Tak jsem začal – pomocí googlu, youtubu, sousedů a přátel jsem zjišťovat, co všechno bude potřeba udělat, jak ji přestavět a co vlastně všechno taková kavárna obnáší.

Takže jste se z herce stal skoro automechanikem?

Na chvíli určitě. (smích)

Navštívil jsem třeba kamarády v Sýkořici, kteří měli kavárnu udělanou z maringotky – Khulna Kaava. A tam mi Jakub, majitel řekl: „Jestli to chceš na dýl, tak všechno ven.“

Takže jsem začal úplně od začátku. Všechno se vyndalo, obrousilo, opravovalo, natíralo… Byla to obrovská práce. Některé věci jsem dělal i týdny a stejně nebylo skoro nic vidět.

Ale po zhruba třech měsících jsme to zvládli a 2. července 2020 jsme otevřeli. V době, kdy všichni zavírali, já otevřel.

Jak vznikl název JOJOkava?

Protože jsme na JOJOranchi , tak základ JOJO zůstal a k němu se dala jen zkrácená KÁVA.  Ta „Kava“ tam samozřejmě je i kvůli mému příjmení Kavan.  A to JOJO je zkratka Josefína a Ondra – JO. Zároveň chci, aby to působilo i tzv. jojo efektem, aby se lidé vraceli. A v neposlední řadě si všimněte, jak často říkáme „jo,jo“ - to je pozitivní, ne? Tak vznikla JOJOkava.

A právě z JOJOkavy  se postupně zrodilo QINO?

Ano. Ale k tomu byla ještě dlouhá cesta.

Jednoho dne jsem se seznámil s Vaškem Smolíkem z oceterie.cz , který se věnuje výrobě octa a balsamika.

To mě zaujalo, protože já rád zkouším nové chutě. Když něco vařím nebo vymýšlím nový recept, často si tu kombinaci prostě pocitově „hodím na jazyk“ a přemýšlím, jestli by to mohlo fungovat.

Tak jsem začal  experimentovat s balsamikem.

Co jste s ním zkusil jako první?

Nejdřív jsem dal trochu balsamika do malinové limonády a zkoušel to na lidech. Chutnalo jim to. Moc.

Pak jsem začal přemýšlet i o alkoholických nápojích, konzultoval je s barmany a pár jsme jich vytvořili. Ale vrcholem byl espresso tonic.

Stál jsem jednou u baru, udělal jsem si espresso tonic a říkal si: „Co kdybych tam dal to balsamico?“

Tak jsem ho tam trochu přidal a ochutnal jsem: „Ty kráso, to je super.“

Jenže tomu něco chybělo.

Do espresso toniku se většinou dává limeta nebo citron. A já jsem si říkal, že to zkusím jinak – dal jsem si ty chutě pocitově na jazyk a zkusil místo limety pomeranč.

Najednou to všechno zapadlo a já zažil chuťový gejzír. Prostě něco, co chcete pít zas a znova.

A lidem to chutnalo?

Hodně. Začal jsem to nabízet zákazníkům jako takový vylepšený espresso tonic. Říkal jsem tomu Presso Tonic Balzám. Zákazníci na to začali chodit. Je to opravdu zajímavá kombinace.

A pak přijel Jan Knedla z Restaurantu Papilio ve Vysokém Újezdu – kuchař, který má 2 Michelinské hvězdy. Ochutnal to a řekl mi něco, co mi začalo vrtat hlavou: „To si patentujte. To je fakt skvělý.“

To člověka samozřejmě potěší, zvlášť když vám něco podobného řekne člověk, který se v gastronomii opravdu vyzná.

A nebyl jediný. Postupně to ochutnali další lidé z gastronomie a reakce byly podobné.

Kdy jste si řekl, že by z toho mohl být skutečný výrobek?

Postupně. V lednu 2025 jsem se sešel s panem Milanem Kožíškem, který částečně stojí mj. za značkou Fluidum – jeho ženy Šárky, ale hlavně má velké zkušenosti s výrobou a má kontakty.  Dostal jsem od něj několik rad, ale jedna byla zásadní: „Každej den tomu věnujte půl hodiny.“

Tak jsem si řekl, dobře. Půl hodiny denně.

A začal jsem na tom pracovat.

Jenže cesta k hotovému nápoji nebyla úplně jednoduchá…

Vůbec ne. (smích)

Začali jsme vyrábět vlastní tonic. U kávy jsme nejdřív zkoušeli poměrně drahou metodu, kdy se káva infuzovala. Pak jsme přešli na jednodušší variantu – kávu jsme mleli přímo na místě a vařili ji vlastně trochu jako tureckou kávu. Potom jsme ji filtrovali.

Používáme balsamico, které je živé a někdy nepředvídatelné.

Postupně jsme udělali tři výrobní várky.

A každá nás něco naučila.

Něco se pokazilo?

Jojo... jak říkáme u nás v JOJOkava (smích). U první várky byl problém se sedimentem a pěnou. Druhou jsme proto nechali filtrovat přes deskový filtr. Jenže zhruba po dvou měsících se jedna plechovka nafoukla a praskla. Pravděpodobně tam zůstaly kvasinky.

U třetí várky, přestože jsme ji vařili jinak a věřili, že filtrace nebude potřeba se nakonec znovu filtrovalo  - ručně přes látku.

A po čtrnácti dnech začaly plechovky znovu bouchat.

Následoval mikrobiologický rozbor, který potvrdil kontaminaci kvasinkami, ale nepodařilo se přesně určit, kde ke kontaminaci došlo. Čili mám nápoj plný kvasinek a ještě bouchá. No, nekupte to... (smích)

A nevzdal jste to?

Ne. Naopak.

Jednou jsem jel na skútru na dabing a přemýšlím, proč vlastně QINO není v lahvičkách – vždyť to vypadá super a v kavárnách se bude lépe prodávat. Tak jo, řekl jsem si. Zkusím to. Spojil jsem se proto s Davidem Balcarem z Bacilli.cz, který mi vyšel vstříc a slíbil pomoc při další výrobě. QINO půjde do lahviček. V první řadě potřebujeme mít přesně vyřešené, jak moc je v nápoji cítit káva, jaká má být čerstvost, sladkost, ale hlavně pasterovat. A to v Bvacilli.cz umí. 

Znamená to pro mě změnit etiketu, předělat web, opět poslat vzorky do laboratoře, kvůli přesným hodnotám kofeinu, cukru a dalším hodnotám, ale teď už mi to připadá jako samozřejmost a malichernost. Našim hlavním úkolem je stabilizovat recepturu. Uvaříme finální sirup, zapíšeme přesné množství a poměry, archivujeme vzorek, změříme Brix, pošleme všechno na rozbor, předěláme etikety a pak pošleme QINO na linku. Moc se na to těším.

Taková cesta mě teď čeká.

Ještě malá vsukvka – s Bacilli.cz mě seznámil Vašek Smolík, který s nimi už dlouho spolupracuje – takže, kruh se uzavírá. (smích)

A proč právě QINO?

Název vznikl  na základě tendru v JOJOkava. Grafik QINA – Jano Zajíc z ONO studio mi vymyslel několik názvů, já je doplnil o své verze a pak testoval na zákaznících v kavárně. Zajímalo mě, co se komu líbí, co ne a proč. Nicméně finální název jsem vymyslel sám - jednoho rána mi něco blesklo a najednou jsem si řekl: „QINO“?  a bylo to.

To Q na začátku je přece sexy, ne? Je tam zároveň taková vnitřní vlnka, která připomíná kávové zrno. A „ino“ zní trochu italsky. Proto QINO – každý to čte po svém (čino, kvíno, chino, kino, kýno) a to se mi líbí.

QINO má ještě podtitul „tvůj pátý element“. Proč?

Protože je v něm zastoupena pátá chuť – umami.

A zároveň je to taková kvintesence - anglicky quintessence toho nejlepšího, co v nápoji je: káva, tonic, balsamico, pomeranč a láska.

Pět prvků.

Proto „tvůj pátý element“.

A na nové etiketě má být dokonce 21 gramů lásky.

Ano.

Chceme tam mít napsané, co vlastně dělá QINO  QINEM. Costa Rica, tonic vlastní výroby, balsamico od Vaška Smolíka, pomeranč a 21 gramů lásky.

Je to i takové filmové propojení. Jsem herec, takže jsem chtěl, aby tam byla i tahle část mého života.

Takže 21 gramů lásky. A pro ty, co je třeba jen „trknout“ - pátý element je přeci taky filmový název, ale to jen tak na okraj. (smích)

Jaké tedy podle vás QINO vlastně je?

Je svěží, kávové, energetické a velmi dobře pitelné. Směs těch chutí vás nutí znovu a znou přijít na to, co v tom je. Jak jednou ochutnáte, tak ochutnáváte, ochutnáváte a najednou jste na konci... Takže si musíte dát další QINO. (smích)

Dá se s ním i experimentovat. Můžete ho například kombinovat s ginem nebo dalšími produkty.

Stále je však potřeba myslet i na to, že obsahuje kávu a tedy kofein.

Takže je to drink, který člověk může pít velmi snadno. A právě v tom je jeho síla i věc, na kterou je potřeba myslet.

QINO má i jednu zvláštnost, kterou považuju za výhodu – nejen, že Vás příjemně osvěží a trochu nakopne, ale dokáže zjemnit nepříjemné vjemy okolo Vás, takže Vaše reakce na nepříjemný podnět není výbuch, ale úsměv.

Kam byste chtěl QINO dostat?

Chtěl bych, aby mělo více podob.

Plechovka je podle mě skvělá třeba na benzinky nebo do fitness center. Do barů, restaurací a kaváren zase může být zajímavější sklo.

A samozřejmě je potřeba vyřešit distribuci a spolupráci s dalšími partnery.

Mým opravdovým snem je, aby se QINO  jednou dostalo i za hranice Česka.

Kdyby se to opravdu podařilo – co byste si přál, aby z QINA  jednou bylo?

Kdyby QINO  fungovalo třeba padesát nebo šedesát let a někdo by řekl: „Tohle vytvořil Ondřej Kavan,“ tak bych byl hrdý.

A kdyby QINO  bylo jednou slavnější než Red Bull, tak bych byl samozřejmě úplně nadšený. (smích)

Ale hlavně bych byl rád, kdyby to mělo svůj příběh. Protože ono to vlastně opravdu vzniklo z nápadu, z chuti něco vyzkoušet a z určité náhody.

I když já vlastně na náhody nevěřím. Náhody neexistují. Vše vzniká synergií jistých energiií, které se v daný moment přitáhnou. Takže pokud vysíláte pozitivní energii a myšlenky, třeba i na konkrétní věc, pak se ta energie setká s tou druhou, podobně laděnou. Když bude negativní, tak se potká s negativní. Tudíž to není náhoda, ale odraz toho, co vysíláte.

Přesto zůstáváte především hercem. Jak to dnes máte s divadlem?

Herectví je pro mě pořád velmi důležité. Aktuálně hraju ve třech představeních v Divadle Na Jezerce („Už je tady zas“, „Naprostí cizinci“ a „Bylo nás 5, tenkrát“), na Malé scéně Karlína - „Milovat k smrti“ o Edith Piaf a jedno swingové představení „Zavřete oči, swing přichází“, které se odehrává kolem Barrandova a filmového prostředí padesátých až sedmdesátých let. Přeju si a děkuju za nějakou další divadelní roli. Uvidíme...

Máte tedy pocit, že se vám všechny ty světy – herectví, gastro, marketing, QINO  – nějak propojují?

Určitě.

Herectví je práce s lidmi. Gastronomie je práce s lidmi. A když něco prodáváte, musíte umět lidem vysvětlit, proč by je to mělo zajímat.

Takže ty věci se podle mě prolínají.

Je nějaká role, kterou vnímáte neintenzivněji?

Otec.

To je podle mě ta nejdůležitější role, kterou „hraju“. Ale stejně to vlastně není ani role... Je to trochu složitější.

Děti, které přišli našim spojením vnímám jako samostatné bytosti, osobnosti, energie. My jsme jim pouze pomohli, aby tady mohly být. A potom se je snažíme nějakým způsobem vést, vychovávat, ukazovat jim svět tak, jak ho vidíme my.

Ale oni jsou svoje. Nemůžeme si je přivlastnit.

A právě tam člověk dostává největší zrcadlo. Děti vám ukazují, co v sobě máte. A člověk má možnost se na sebe podívat, přemýšlet o sobě a třeba něco změnit, aby ten jeho vlastní „stroj“ fungoval o něco lépe. A má-li to komu předat, tak je to fajn. Protože to, co po nás nakonec zůstane, jsou právě děti. A QINO (smích).

Pokud se podíváte do budoucnosti, QINO je vlastně další věc, kterou po sobě chcete zanechat? Takové další dítě?

Přesně tak.

Je to podobné jako s dětmi. Něco vytvoříte a pak už to začne žít vlastním životem.

QINO  vzniklo z jednoho nápadu, z chuti, experimentu, práce spousty lidí a také z toho, čemu lidé říkají „náhoda“.

A teď uvidíme, kam se to dostane.

Pokud poroste dál, bude to postup do dalšího kola.

Ale pořád je to cesta.

A možná právě jen ta cesta je na tom všem nejzajímavější. Kdo ví? (smích).

Text: Kateřina Števková, fotografie: Archív Ondřej Kavan